| Jan 11 |
| 1 | Byl pak nemocen člověk nějaký jménem Lazar z Betany, totiž z městečka Marie a Marty, sestry její. |
| 2 | (A to byla ta Maria, kteráž pomazala Pána mastí a vytřela nohy jeho vlasy svými, jejížto bratr Lazar byl nemocen.) |
| 3 | Tedy poslaly k němu sestry jeho, řkouce: Pane, aj, ten, kteréhož miluješ, nemocen jest. |
| 4 | A uslyšav to Ježíš, řekl: Nemoc ta neníť k smrti, ale pro slávu Boží, aby oslaven byl Syn Boží skrze ni. |
| 5 | Miloval pak Ježíš Martu i sestru její i Lazara. |
| 6 | A jakž uslyšel, že by nemocen byl, i pozůstal za dva dni na tom místě, kdež byl. |
| 7 | Potom pak dí učedlníkům: Pojďme zase do Judstva. |
| 8 | Řekli jemu učedlníci: Mistře, nyní hledali tě Židé kamenovati, a ty zase tam chceš jíti? |
| 9 | Odpověděl Ježíš: Však dvanácte hodin za den jest. Chodí-li kdo ve dne, neurazí se; nebo světlo tohoto světa vidí. |
| 10 | Pakliť by kdo chodil v noci, urazíť se; nebo světla není v něm. |
| 11 | To pověděl, a potom dí jim: Lazar, přítel náš, spí, ale jduť, abych jej ze sna probudil. |
| 12 | I řekli učedlníci jeho: Pane, spí-liť, zdráv bude. |
| 13 | Ale Ježíš řekl o smrti jeho, oni pak domnívali se, že by o spání sna mluvil. |
| 14 | Tedy řekl jim Ježíš zjevně: Lazar umřel. |
| 15 | A raduji se pro vás, že jsem tam nebyl, abyste věřili. Ale pojďme k němu. |
| 16 | I řekl Tomáš, kterýž slove Didymus, spoluučedlníkům: Pojďme i my, abychom zemřeli s ním. |
| 17 | Tedy přišel Ježíš, i nalezl ho již čtyři dni v hrobě pochovaného. |
| 18 | Byla pak Betany blízko od Jeruzaléma, okolo honů patnácte. |
| 19 | Mnozí pak z Židů byli přišli k Martě a Mariji, aby je těšili pro smrt bratra jejich. |
| 20 | Tedy Marta, jakž uslyšela, že Ježíš jde, vyšla proti němu, ale Maria doma seděla. |
| 21 | I řekla Marta k Ježíšovi: Pane, kdybys ty byl zde, bratr můj byl by neumřel. |
| 22 | Ale i nyníť vím, že cožkoli požádal bys od Boha, dá tobě Bůh. |
| 23 | Dí jí Ježíš: Vstaneť bratr tvůj. |
| 24 | Řekla jemu Marta: Vím, že vstane při vzkříšení v den nejposlednější. |
| 25 | Řekl jí Ježíš: Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude. |
| 26 | A každý, kdož jest živ, a věří ve mne, neumřeť na věky. Věříš-li tomu? |
| 27 | Řekla jemu: Ovšem, Pane, já jsem uvěřila, že jsi ty Kristus, Syn Boží, kterýž měl přijíti na svět. |
| 28 | A když to pověděla, odešla a zavolala tajně Marie, sestry své, řkuci: Mistr zde jest, a volá tebe. |
| 29 | Ona jakž to uslyšela, vstala rychle, a šla k němu. |
| 30 | (Ještě pak byl Ježíš nepřišel do městečka, ale byl na tom místě, kdež vyšla byla proti němu Marta.) |
| 31 | Tedy Židé, kteříž s ní byli v domě a těšili ji, viděvše Mariji, že jest rychle vstala a vyšla, šli za ní, řkouce: Jde k hrobu, aby tam plakala. |
| 32 | Ale Maria, když tam přišla, kdež byl Ježíš, uzřevši jej, padla k nohám jeho, a řekla jemu: Pane, bys ty byl zde, bratr můj byl by neumřel. |
| 33 | Ježíš pak jakž uzřel, ana pláče, i Židy, kteříž byli s ní přišli, ani plačí, zastonal duchem, a zkormoutil se. |
| 34 | A řekl: Kdež jste jej položili? Řkou jemu: Pane, pojď a pohleď. |
| 35 | I zaplakal Ježíš. |
| 36 | Tedy řekli Židé: Aj, kterak ho miloval! |
| 37 | Někteří pak z nich řekli: Nemohl-liž jest tento, kterýž otevřel oči slepého, učiniti i toho, aby tento neumřel? |
| 38 | Ježíš pak opět zastonav sám v sobě, přišel k hrobu. Byla pak jeskyně, a kámen byl svrchu položen na ni. |
| 39 | I dí Ježíš: Zdvihněte kámen. Řekla jemu Marta, sestra toho mrtvého: Pane, jižť smrdí; nebo čtyři dni v hrobě jest. |
| 40 | Dí jí Ježíš: Všakť jsem řekl, že budeš-li věřiti, uzříš slávu Boží. |
| 41 | Tedy zdvihli kámen, kdež byl mrtvý pochován. Ježíš pak pozdvihl vzhůru očí a řekl: Otče, děkuji tobě, že jsi mne slyšel. |
| 42 | Já zajisté vím, že ty mne vždycky slyšíš, ale pro zástup, kterýž okolo stojí, řekl jsem, aby věřili, že jsi ty mne poslal. |
| 43 | A to pověděv, zavolal hlasem velikým: Lazaře, pojď ven! |
| 44 | I vyšel, kterýž byl umřel, maje svázané ruce i nohy rouchami, a tvář jeho šatem byla obvinuta. Řekl jim Ježíš: Rozvěžtež jej, a nechte, ať odejde. |
| 45 | Tedy mnozí z Židů, kteříž byli přišli k Mariji, viděvše, co jest učinil Ježíš, uvěřili v něho. |
| 46 | Někteří pak z nich odešli k farizeům a pověděli jim, co jest učinil Ježíš. |
| 47 | I sešli se přední kněží a farizeové v radu, a pravili: Co činíme? Tento člověk divy mnohé činí. |
| 48 | Necháme-li ho tak, všickni uvěří v něho, i přijdou Římané, a odejmou místo naše i lid. |
| 49 | Jeden pak z nich, jménem Kaifáš, nejvyšším knězem jsa toho léta, řekl jim: Vy nic nevíte, |
| 50 | Aniž co o tom přemyšlujete, že jest užitečné nám, aby jeden člověk umřel za lid, a ne, aby všecken tento národ zahynul. |
| 51 | Toho pak neřekl sám od sebe, ale nejvyšším knězem byv léta toho, prorokoval, že jest měl Ježíš umříti za tento národ, |
| 52 | A netoliko za tento národ, ale také, aby syny Boží rozptýlené shromáždil v jedno. |
| 53 | Protož od toho dne spolu se o to radili, aby jej zabili. |
| 54 | Ježíš pak již nechodil zjevně mezi Židy, ale odšel odtud do krajiny, kteráž byla blízko pouště, do města, jenž slove Efraim, a tu bydlil s učedlníky svými. |
| 55 | Byla pak blízko velikanoc Židovská. I šli mnozí do Jeruzaléma z krajiny té před velikonocí, aby se očistili. |
| 56 | I hledali Ježíše, a rozmlouvali vespolek, v chrámě stojíce: Co se vám zdá, že nepřišel k svátku? |
| 57 | Vydali pak byli přední kněží a farizeové mandát, jestliže by kdo zvěděl, kde by byl, aby pověděl, aby jej jali. |